O dlouhých cestách

Přemýšlím, co všechno se muselo udát, abychom se s našimi syny dostali tam, kde jsme teď. Musela jsem začít psát blog, abych se dozvěděla od jiných rodičů postižených dětí, že by Jindřiškovi mohl pomoct vitamin B6.

Musela jsem udělat web pro rodiče postižených dětí, abych se od těch, kteří pomáhají ostatním a předávají své zkušennosti bez aplausu, dozvěděla, že existuje něco jako léčení Reconnection.

A musela jsem vydat knihu. Protože jen díky tomu, jak dobře se teď prodává, si můžeme toto léčení vůbec finančně dovolit.

O víkendu jsme jeli na poslední, třetí Reconnection léčení. Je to cesta úmorná, protože s dětmi kvůli nutným pauzám trvá celé dopoledne.

Tentokrát jsme využili toho, že manžel dostává od zaměstnavatele příspěvek na rekreaci, a zaplatili jsme si ubytování v penziónu. Nemuseli jsme tak nikam spěchat, zvládli jsme i vycházku v lese, protože domů jsme se vraceli až druhý den.

Celé to bylo opět vyčerpávající. Když jsme odjížděli od léčitelky, Jindřišek usnul v autě už za půl piškotového Brumíka. My jsme si chtěli s manželem udělat pohodový večer, což se nám splnilo. Usnuli jsme už za půl lahve bílého vína.

Měli jsme s Mirkem za sebou kromě léčení našich synů ještě něco důležitého. Nechali jsme si totiž od paní B. zpracovat horoskop. Týkal se touhy, která mne sžírá už několik měsíců. Ta věc je tajná a mluvím o ní jenom šeptem. A tak to ještě nějakou dobu zůstane.

Jindřišek má velmi špatnou paměť. Řekla bych, že jenom několikasekundovou. Má skoro tři roky, ale pamatuje si toho tolik co několikaměsíční batole. Má hlad a ukusuje rohlík. Tu si všimne nějaké zajímavé věci a chce se na ni podívat. A rohlík upustí, aby měl volné ruce. Když pak k němu přijdu a dám mu ho do ruky, zas začne ukusovat. Ale sám by na něj zapomněl a dál nejedl.

Žije v duchu hesla různých duchovních škol: "tady a teď." Zdá se, že neví, co bylo, ani co bude. A taky se někdy zdá, že o to poznání ani nestojí.

Jeho postoj k životu ale v naší civilizaci neobstojí. My se něco učíme, abychom to příště použili. Něco si poslechneme, přečteme a pak o tom někde mluvíme. Něco zažijeme a z toho se poučíme. On žije jen přítomností. A je spokojený.

U léčitelky si na stole (během léčení) pohrával se dvěma stejnými obrázky na kartičkách. Paní B. mu jednu dala a on si ji odnesl na jiné místo. Po několika minutách (!) se vrátil zpátky ke stolu pro tu druhou (stejnou) kartičku. Pamatoval si, že tam zůstala!

Ovšem to hlavní překvapení nás teprve čekalo.

Jindřišek je už skoro tříletý. Takové děti mluví, běhají, samy se najedí, jdou na záchod, hrají si s ostatními dětmi. Jsou už natolik samostatné, že mohou brzy být celý den bez rodičů, ve školce. Tam dokáží fungovat v kolektivu ostatních dětí, říct si o jídlo, o pití, obléct se a taky spolupracovat.

Jindřišek nemluví. "Uáááá" a Júúú" by taky asi při prověrce komunikačních schopností jako slova neuspěly. Jindřišek se nevysvleče, neobleče. I když má ruce i nohy zdravé.

Jindřišek má celodenně pleny, i když ho asi rok a půl už vysazuji na nočník. On ho někdy použije, někdy ne. Dát nějak najevo svou potřebu nedokáže.

Jindřišek se sám nenají. Donedávna se štítil lžíce tak, že ji ani nechtěl vzít do rukou. Pak jsme to prolomili prací s plastelínou a už je ochotný lžíci nebo vidličku aspoň potěžkat. Sám se umí krmit jen rukama. To mu nečiní problémy.

A ráno po Reconnection léčení?

Dostali jsme v penzionu k snídani párky. Pár koleček jsem mu napíchla na vidličku a dala do pusy tak, jak jsme zvyklí. Pak jsem položila vidličku na okraj talíře s napíchnutým párkem. Kolikrát jsem to už udělala a čekala, že si ji vezme do ruky a párek si dá do pusy sám? Kolikrát jsem se mu snažila vidličku nebo lžičku s jídlem dát do ruky? Vždy se jen štítivě odtáhl, jako by ho ten kov v ruce pálil do dlaní.

A teď, naprosto ledabyle, jako by to dělal každý den, si vzal do ruky vidličku a dal si párek do pusy. A napíchnul si další!

Podívali jsme se na sebe s manželem, jestli se nám to náhodou nezdá.

Nezdá. Dnes měli kluci k večeři párky. Seděli naproti sobě. A napichovali oba. Že by se blížila doba, kdy budu já konečně po pěti letech jíst zároveň s ostatními? A ne (už vystydlou porci) až poté, co nakrmím dítě?

Tolik štěstí že by mne potkalo?

Ne, toho štěstí je mnohem víc.

Už po druhém léčení začal Jindřišek hodně žvatlat. Připadne mi teď, jako bychom ho někdy v jednom roce ztratili, on tu s námi nebyl, a teď se začíná vracet. Jako by se ve třech letech začal z úrovně jednoročního dítěte znovu dál rozvíjet.

Žvatlá, moc. "Da, da, da...ba, ba, ba... ta, ta, ta...ma, ma, ma..." Máme dojem, ale nechci to zakřiknout, že to "ta-ta" říká častěji, když je doma táta.

Vánoce budou za pár dní. Že bychom si opravdu mohli pod stromečkem místo dárků říct: "Jindřišek začíná mluvit"?

Myslím, že to tak bude.

Stavěla jsem si s ním komín a on, když spadly kostky, říkal: "Bu" jako "Bum" a pak ještě "Po" jako "Postavíme". A stavěl se mou kostky do velkého komínu. Sice je hodně nervózně rozmetával. Ale taky stavěl.

Kolikrát jsem se snažila posílat si s ním balónek nebo auto? Nevěnoval tomu pozornost, díval se jinam, odběhl. Dnes jsem ho viděla hrát si s autíčkem, tak jsem to zase zkusila, už bez naděje.

Ty stokrát opakované pokusy mi berou energii natolik, že už často přestanu některou věc zkoušet.

Poslala jsem mu autíčko a on se snažil vrátit mi ho zpět! Nešlo mu to, protože autíčko má natahovací setrvačník a on ho posílal pozadu. Ale spolupracoval. Chtěl mi ho poslat zpátky.

Natáhla jsem ruku: "Podej!" Podal mi ho. A pak znovu. A když odjelo daleko, tak popolezl a vrátil se s ním zpět.

Neskutečná kooperace a soustředění! Kde se to v něm vzalo?

Ano, většinu času sedí a přemítá listy knížek, jako by si rychlým přemítáním prohlížel rozfázované obrázky na každé stránce. Většinu času mne moc nevnímá. Ale začínají tyhle chvíle soustředění, pokusy o mluvení, kdy se zdá, že ho budeme moct něco naučit.

Ríša se dnes ve školce počůral. Ale to byla výjimka. Po většinou už běhá na záchod sám, stáhne si kalhoty a ve stoje se vyčůrá do záchodu. Ještě před pár měsíci jsem v duchu přemítala, kolik let s ním ještě budu muset venku takhle stát a držet mu při čůrání pinďu.

To si tak často s manželem u různých věcí posteskneme. Někdy i dost podrážděně: "Jak dlouho ještě budeš nosit ty pleny? Jak dlouho tě ještě budu krmit? Jak dlouho tě ještě budu oblékat?"

A pak z nás, mimoděk, ještě vypadne takový obligátní dovětek: "Do maturity?!"

Kdybychom měli holku, možná bychom dodávali: "Než se vdáš?!"

Ale vzápětí nám dojde, že takhle normálně jejich život asi probíhat nebude. A čekáme a čekáme, měsíce a roky, než se něco naučí.

A pak se konečně dočkáme, podobně jako teď.

Ale vedla k tomu sakra dlouhá cesta!

(Převzato z knihy Jany Makovcové S rukama na uších, nakladatelství ALMI.)